Lpění je jedna taková brzda v životě. Lpíme na věcech, ale I na lidech. Často nás někdo přesvědčuje o tom, jak je dobré se takových brzd zbavit a pak se nám bude žít lépe. Do auta které nemá brzdy bychom asi dobrovolně nevlezli. Ale jestli je vhodné řítit se životem zcela bez brzdy je nejspíš pořádná jízda, ale záleží jestli se nám to bude líbit. Možná stojí za úvahu si brzdy ponechat funkční a jen se zamyslet, kdy je použít a kdy je nepoužít. Asi je dobré si nejdřív ujasnit, co od naší jízdy životem vlastně očekáváme a pak se teprve rozhodnout, jestli opravdu chceme projet život závratnou rychlostí bez jediného zpomalení a ani nezastavit u pumpy natankovat a dát si kafe.
Po takovém zamyšlení řada z nás přijde na to, že vlastně na funkčních brzdách celkem lpíme.
Lpění na věcech nám přináší jistotu známého. Nenechá odejít vzpomínky na události a na lidi, které se odehrály v našem životě před desetiletími a mohly být krásné ale nemusely. Můžou v nás vyvolávat různé emoce, aniž bychom si toho byli vědomi, protože na ně koukáme každý den mnoho let. Pohled na nábytek po babičce nám sice připomíná babičku, kterou jsme měli rádi, ale zároveň nám připomíná, že už není mezi námi. Může nám také připomínat, že jsme nebyli schopní se o ní postarat v jejích posledních dnech a její život skončil v nemocnici, cítíme se proto stále provinile, že jsme měli udělat víc. Tohle všechno nám může říkat nábytek po babičce. Na druhou stranu pro nás tentýž nábytek vytváří pocit domova, pocit stálého místa a bezpečí, kde je všechno po léta stejné ať už se venku děje cokoliv. Babička už není, ale pevný bod v našem světě stále existuje a to je náš domov. Můžeme se také nábytku po babičce zbavit a přinese nám to dobrý pocit, že náš domov je najednou moderní a krásný a můžeme se najednou cítit svěží, ale možná také nemusíme. Může se nám také stát, že staré věci vyházíme a máme báječné nové vybavení, ve kterém se prostě dobře cítit nebudeme. Pokud máme pocit viny, pak nám výměna nábytku nepomůže. Můžeme třeba jen docílit toho že se v nově vybaveném bytě budeme cítit odcizeně, jako bychom bydleli v hotelu.
Pokud máme pohodlný domov, který je pro nás představuje bezpečí jistotu a pohodlí, pak můžeme cestovat a máme se kam vracet. Ať pojedeme kamkoliv tak nás provází pocit, že máme někde svoje bezpečné hnízdo, kam se můžeme vrátit. Můžeme se ovšem také posunout do roviny, že je nám doma tak dobře, že nechceme nikam jezdit a možná ani chodit. Znamená to, že naše brzdy jsou pak zatažené neustále. Nic nového neuvidíme, nic nového nezažijeme a ani už nic nového nepotkáme.
A nepotkáme ani nikoho nového. To je další rovina lpění a životních brzd. Máme rodiče, děti a partnery. Říkáme, že je milujeme, ale pravdou je, že na nich hlavně lpíme. Oni pro nás představují další část kulisy (vedle nábytku po babičce) která vytváří náš spokojený život. Dokud máme rodiče tak stále existuje někdo pro koho jsme děti. Ve chvíli kdy máme sami děti, rozšíří se náš vnitřní svět na roli rodiče, která kromě přijímání představuje také dávání. Žijeme v malém společenství, které nás emocionálně obohacuje, poskytuje pocit bezpečí, protože máme blízké lidi, kteří nás podporují, ale zároveň nám bere svobodu, protože my jsme na oplátku také povinni podporovat. Čím více kolem sebe vytváříme pevné emocionální struktury v rámci rodiny, tím více ztrácíme možnost dělat nečekané kroky, náhodné výlety. Jsme najednou součástí struktury, která nás vyživuje, ale zároveň je sama vyživována námi. Nemůžeme si dělat co bychom chtěli.
Určitě jsme se už někdy ocitli v situaci kdy sledujeme dobrodružný film, kde hlavní hrdinové žijí své vzrušující filmové životy. Typickým příkladem budiž agent 007, nic o něm nevíme, je sám za sebe, nemá žádné blízké. Dovedete si představit agenta 007 s manželkou a dětmi nebo maminkou v domově důchodců? Otázka tedy zní, do jaké míry chceme být součástí této provázanosti a jak moc má být utažená.
Láska a partnerství je ta nejkontroverznější část našich mezilidských vztahů. Potkáme člověka, který nás přitahuje a vzrušuje. Jeho přítomnost spouští hormonální procesy, které nám způsobují podobné pocity jako drogy. Říkáme tomu zamilovanost nebo láska. V tomto směru panují určité terminologické nejasnosti. V každém případě je to vždy někdo nový, někdo neznámý někdo vzácný, někdo s kým nemůžeme být pořád. Jakmile můžeme, kouzlo mizí. Chvíli to trvá, podle vědců tři měsíce, u někoho třeba déle, ale mizí. A zmizí.
My ovšem chceme, zcela v duchu naší společnosti, vytvořit svoje emocionálně bezpečné hnízdo, které nám má zajistit stálý příjem pozitivních emocí, bezpečí, stability a spokojenosti. Bohužel pocit bezpečí a stability se zcela vylučuje s pocity vzrušení, které zažíváme když jsme zamilovaní. Pocit bezpečí nám navozují každodenně se opakující rutiny, může to být osobní sluha, který nás budí s lehkou úklonou a ubrouskem přehozeným přes levou paži oznamující “snídaně je připravena”, ale může to být I každodenní ranní hádka sourozenců o koupelnu a nebo dokonce každodenní věta : ah.. tebe už zase bolí hlava?, provázená vyčítavým pohledem. Cokoliv se opakuje s železnou pravidelností je rituál, který nás ujišťuje o tom, že svět je v pořádku a my se cítíme v bezpečí. Cítit se v bezpečí je ovšem pouze jeden z nutných předpokladů pro život, nikoliv jediný. Pokud zůstaneme pouze při tom, že nám rodina poskytuje bezpečí a stabilitu tak nám brzy něco chybí a my nevíme co. A chybí nám vzrušení, hormonální bouřka, která pročistí vzduch a rozvíří stojaté vody. Pokud jsme dosud nevytvořili složité pletivo ekonomických a emocionálních závislostí zvané rodina pak takový vztah jednoduše ukončíme a otevřeme se nové vlně emocí, novému vztahu, novému životu. Jestliže už jsme ovšem rodinu vytvořili, pak svoje potřeby řešíme alkoholem, drogami, adrenalinovým sportem, workoholismem nebo rodinu zničíme.
Nenechme se mýlit, partnerství může obsahovat velmi hluboký vztah na přátelské úrovni, ale skutečné přátelství počítá s tím, že budeme mít I jiné přátele. Naše partnerské vztahy jsou monogamní. Standardně se tedy nepočítá s více partnery. Respektive může to tak být, ale představuje to určité komplikace, které v případě dvou souběžných přátelství nenastávají. Tedy partnerství nemůže být přátelství. Přátelství nelpí, partnerství ano. Partnerství je tedy vždy o určité míře emocionálního nepohodlí. Partnerský vztah nám neumožní se opakovaně zamilovat do stejné osoby protože s ní žijeme tedy nesplňuje podmínku někoho nového. Partnerství nám nedovolí prožít vzrušení s někým jiným, protože osoba se kterou jsme již ve vztahu se bude cítit ublížena. Žijeme v moderní době, přesto tato situace nebývá pozitivně přijata v žádné dvojici. Pokud tedy chceme prožít nové dobrodružství, musíme svého partnera opustit a opět tím této osobě ublížíme. Je velmi bolestivé někomu takto ublížit a mnoho z nás si tedy již na začátku vztahu vybírá partnery podle toho “jak jednou budou snášet rozchod” aniž bychom si toto výběrové kritérium uvědomovali. Přitahují nás atraktivní a sebevědomé protějšky, protože jednoduše věříme tomu, že čím je ten člověk atraktivnější, tak tím větší bude mít naději najít jiný protějšek a tedy bude tím méně zraněn, když ho opustíme. Sice to takhle nefunguje, nicméně my si často myslíme, že je to schůdná cesta. Ovšem univerzální schůdná cesta neexistuje, každý musí projít tu svojí.
Ve skutečnésti potřebujeme vhodnou kombinaci vzrušení a klidu, dobrodružství a bezpečí, extáze a uvolnění, podle naší povahy. Musíme umět brzdit a hlavně musíme vědět kdy. A nemůžeme si v tomhle směru nechat radit. My známe nejlépe sami sebe a my nejlépe víme co chceme a co nechceme a jen my víme co je nám příjemné a co není. Nikdo jiný tuhle práci nemůže udělat za nás.
