Giddens je britský sociolog, který je známý svými myšlenkami o pozdní modernitě a reflexivitě. Podle Giddense je pozdní modernita charakterizována rozpadem tradičních sociálních struktur a rostoucí individualizací.
Říká, že naše generace je teprve tou první, která
vstupuje do „global age“ – nikoli do postmoderní doby. Giddens si stojí za názorem, že se
stále jedná pouze o modernitu. (Giddens 1996)
Reflexivita je proces,který má za následek, že lidé se aktéři sociálního života mohou oprostit od původních očekávaných vzorců chování na základě postupné změny systému. Jedná se o rekurzivní proces, kdy aktéři redefinují svým jednáním stávající společenské struktury.
Kontraurbanizace lze považovat za jeden z projevů pozdní modernity. Tento proces je způsoben tím, že lidé přestávají vnímat města jako jediné místo, kde je možné vést dobrý život. Místo toho hledají alternativní způsoby života, které jsou v souladu s jejich individuálními potřebami a hodnotami.
Giddensovy myšlenky o reflexivitě mohou také pomoci vysvětlit kontraurbanizaci. Lidé, kteří se stěhují z měst do venkovských oblastí, často hledají způsob, jak žít život, který je více v souladu s jejich vlastními hodnotami. Mohou být například znepokojeni životním prostředím nebo chtějí mít více prostoru a soukromí.
Zde jsou některé konkrétní příklady souvislostí mezi Giddensovými myšlenkami a kontraurbanizací:
- Rozpad tradičních sociálních struktur může vést k tomu, že lidé se stěhují z měst do venkovských oblastí, kde mohou vytvořit nové komunity a sociální vztahy.
- Rostoucí individualizace může vést k tomu, že lidé se stěhují z měst do venkovských oblastí, kde mohou najít větší svobodu a flexibilitu.
- Reflexivita může vést k tomu, že lidé se stěhují z měst do venkovských oblastí, kde mohou žít život, který je více v souladu s jejich vlastními hodnotami.
vztahy jsou mnohem více prožívány, ale na druhé straně se pohybujeme ve světě
plném cizinců. Urbanizace výrazně přispěla k větší anonymitě většiny.
Bauman tvrdí, že postmodernita je charakterizována rozpadem tradičních sociálních struktur. To znamená, že lidé už nejsou vázáni tradičními společenskými rolemi, jako je například role manžela, matky nebo zaměstnance. Místo toho mají větší svobodu volby, jak chtějí žít svůj život.
Kontraurbanizace lze považovat za jeden z projevů tohoto rozpadu tradičních sociálních struktur. Lidé, kteří se stěhují z měst do venkovských oblastí, často hledají způsob, jak žít život, který je více v souladu s jejich vlastními hodnotami. Mohou být například znepokojeni životním prostředím nebo chtějí mít více prostoru a soukromí.
Bauman také poukazuje na proces zmenšování prostoru, který je daný technologickým pokrokem. Pro většinu rodin tedy nepředstavuje velký problém přesun v prostoru a tudíž odchod z městského prostoru na venkov i za předpokladu zachování pracovních aktivit ve městě.
Baumanovo rozdělení na Globály a Lokály
Lidé kteří jsou dělbou práce odsouzeni k tomu aby zůstali svázáni se svým místem.
Globálnost elity znamená, jak zde již mnohokráte zaznělo, mobilitu. Velice důležité
je to, že mobilita znamená schopnost uniknout a vyhnout se ohrožení, nebezpečnosti a zločinosti, která je spojená právě s lokalitou. Vynucená teritorialita způsobuje separaci
a segregaci, pocit odcizení. Jedinec nemá šanci prosadit svou jedinečnost a zůstává dál
otrokem stereotypu. Lokálové si musí uvědomit, že lístkem pro vstup mezi novou globální
elitu je „odvaha pobývat v nepořádku“ a schopnost „vzkvétat uprostřed zmatku“. (Bauman
2004: 51)
Roland Robertson ve své stati Glocalization: Time – space and homogeneity –
heterogeneity obhajuje vzájemné propojení pojmů globání a lokání.
Jeden příklad za všechny: svoboda a bohatství úspěšných a uváznutí, které provází ještě
větší chudoba chudých. Globalizace přináší nové možnosti výdělku peněz, ale to dokáže
využít jen mobilní elita a bohatství tak narůstá již bohatým, kdežto chudí tyto „výhody“
nedokáží a vlastně ani nemohou využít. Vzniká tak paradox globalizace, potažmo
glokalizace jakožto důsledku globalizace. Bohatství je globální, naopak bída je vždy
lokální i přesto, že jsou to globální příčiny, které způsobují lokální chudobu. (Bauman
1999: 86−90)
Proces individualizace přispívá k k
Moderní společnost spočívá v neustálé individualizační činnosti. Nelze uniknout procesu
individualizace a odmítnout účast v tomto procesu, protože individualizace spočívá na
proměnách lidské identity a neustálé pohyblivosti vztahů v tekuté modernitě. (Bauman
2002: 54−55)