Recenze

Dvě knížky vydané obě na podzim roku 2019 profesorem sociologie Hynkem Jeřábkem mají mnoho společného. Předvším se jedná o prezentaci reálných událostí a vědeckých výzkumů v odlehčené, civilní podobě, která potěší odborně zaměřeného čtenáře souhrnem málo známých faktů ale je dostupná I pro širokou veřejnost, která se může prostřednictvím obou těchto publikací seznámit se zákulisím sociologického výzkumu příjemně čtivou formou, kterou se standardní akademická literatura obvykle nevyznačuje.

Kniha Úspěšné ženy ve stínu slavných mužů představuje pětici žen, které viditelně přispěly k sociologickému výzkumu v průběhu dvacátého století. Výsledky j ejich práce jsou ve velké míře stále využívány současnými výzkumníky, kteří mohou čerpat zkušenosti z jejich metodologických učebnic I z jejich studií, které dokumentují praktické využití metodologických přístupů a závěry, které takto mohly vzniknout. Jen v některých případech je možné, že v použitých dílech jsou citováni autoři, kteří ovšem ne vždy byli skutečnými autory původní myšlenky nebo postupu. Publikace není ovšem zaměřena jako dokumentace případnů zamlženého autorství, ale je spíš medailonkem profesionálního, ale částečně I soukromého života těchto pěti žen, které jsou autorkami nebo spoluatorkami myšlenek a výzkumů, které stále zůstávají aktuálními tématy i v dnešní době ačkoliv se od té doby společnost značně změnila

První z pětice žen je Florence Kellyová, která nás zavede do Chicaga na konci 19. století, kde se účastnila aktivit komunitního centra Hull House. Proslavila se svojí účastí na výzkumu chudinské části Chicaga v roce 1891. Výsledkem této práce byla slavná publikace Hull House Maps and Papers vydaná v roce 1895. Florence Kellyová pracovala pro spolupracovala s federálním úřadem práce jako inspektorka a využila tedy data sbíraná pro účely federálního statistického šetření ve státě Illinois pro publikační projekt komunitního centra Hull House.
Sběr dat byl zaměřen na práci dětí, chudobu a nezaměstnanost, tento projekt bychom mohli označit termínem “social survey”. Nicméně primárním cílem tohoto projektu bylo seznámit obyvatele města s reálnou situací v nejzanedbanější části města, o které běžní obyvatelé jiných částí neměli ani tušení.

Charitativní pracovnice upozorňovaly tímto způsobem na nedostatky tehdy praktikovaného přístupu “laissez-faire” (tedy ponechání věcí vlastnímu osudu) právě tím, že poukazovaly na existenci chudoby a nezaměstnanosti s vysokým podílem dětské práce.

Florence Kellyová se sama nabídla svoje služby úřadu práce a její žádosti bylo vyhověno byla zaměstnána jako agentka sběrem dat v rodinách. Osobní kontakt se zkoumanými rodinami určitě přispěl k vysoké výpovědní hodnotě získaných dat.

Samotný projekt Hull House byl inspirován podobnou studií Charlese Bootha v Londýně z roku 1981, výzkumnice z Chicaga se tedy mohly opírat o způsob zpracování a publikace. Součástí publikace byly tedy dvě velké barevné mapy, které znázorňovaly rozdělení území dle různých ukazatelů. První mapa zobrazovala příjmové skupiny a druhá národnostní menšiny v barevných plochách. Mapy byly doplněné fotografickou dokumentací těch nejchudších oblastí, což umocnilo představení společenské naléhavosti tématu. Není bez zajímavosti, že kolegové se snažily Florence Kellyovou přesvědčit aby zvolila úspornějí způsob prezentace a mapy zmenšila. nicméně zůstaly ve velkém formátu, což opět připomíná důležitou úlohu způsobu prezentace dat.

V rámci publikace Hull House Maps and Papers zveřejnila Florence Kellyová studii systému domácké práce rodin v oděvním průmyslu, který nutil celé rodiny pracovat v určitých časových obdobích téměř nepřetržitě. Tento specifický jev měl svůj název “sweating system” a velmi typické bylo, že o něm věděli všichni kromě úřadu práce.

Významnou publikací tohoto projektu byla také esej o práci dětí, která za běžných okolností nebyla pro inspektory práce viditelná, kde byla spoluautorkou s výzkumnicí Alzinou P. Stevenson. Tento jedinečný pohled do skryté reality umožnila spolupráce s úřadem práce kdy ze své pozice sbírala data v rodinách, kde měla příležitost vidět I neviděné části skutečnosti. Studie nesla název “Vydělávající děti” (Wage Earning Children”). Cílem této práce bylo ukázat, že systém zákonů a kontrol není dostačující a ochrana dětí tak není zajištěna. Později vešel v platnost zákon který upravoval dětskou práci z původních 82 hodin na 8 hodin denně a 6 dní v týdnu.

Tyto úpravy ještě ovšem neřešily všechny případy pracujících dětí jako třeba prodavači novin, tedy práce obou výzkumnic pokračovala dále a vedla k doporučení změny legislativy, které znělo uzákonit minimální věk pro práci 16 let, povinnou školní docházku do 16 let a vybavit inspektory práce dostatečnou pravomocí, aby mohli poslat děti zpátky do škol.

Zde se nabízí zamyšlení, do jaké míry výzkumné angažmá Florence Kellyové přispělo k reálné změně legislativy a promítlo se do každodenního života dělnických rodin poté co ukončila svoji výzkumnou činnost a věnovala se především činnosti reformní.

Příběh Vivian Palmerové, druhou z pětice úspěšných žen v historii sociologie, je naznačuje určitá tajemství. Objevila doslova odnikud, dokonce není známé ani přesné datum jejího narození a začala pracovat jako metodolog na projektu společenskovědního komunitního centra univerzity v Chicagu.

Z tohoto období se dozvídáme zajímavé detaily o její spolupráci s Robertem E. Parkem a E. W. Burgessem. V rámci svojí role metodologa pomáhala doktorandům s metodickou a technickou výpomocí s jejich výzkumnou prací v terénu a školila je v metodách výzkumné práce. V této době také pracovala na metodologické studii, kterou v roce 1928 vydala jako jednu z prvních příruček k empirickému výzkumu v sociologii s názvem “Field Studies in Sociology A Student’s Manual”. (Terénní sociologický výzkum. Příručka studenta). Na tomto místě můžeme přemýšlet, do jaké míry má právě tato žena zásluhu na slavných klasických výzkumech chicagské školy, které všechny provázela po metodologické stránce. Zde si můžeme společně s autorem položit otázku: “Jak asi ovlivnila práci dvou klasiků Parka a Burgesse, se kterými v roli metodologa spolupracovala?”

Marie Jahodová třetí z pětice významných žen sociologického výzkumu vystudovala sociální psychologii na univerzitě ve Vídni a v roce 1932 úspěšně zakončila studium doktorátem. Ve své práci provedla psychologickou analýzu obyvatel pečovatelského domu. Provdala se za Paula F. Lazarsfelda a po jeho emigraci se stala ředitelkou vídeňského výzkumného střediska, které založil.

Nejznámějším dílem, na kterém se podílela byl výzkum masové nezamoěsnanosti v Marienthalu. Jednalo se o kolektivní projekt, nicméně vzhledem k jejímu sociálně-psychologickému zázemí a dalším faktům, máme možnost uvažovat více o reálném podílu Marie Jahodové na celém projektu.

Marie Jahodová se osobně přesvědčila o nepříjemnostech spojených s totalitním režimem, když musela čelit perzekuci ze strany rakouského státu v roce 1936. V průběhu druhé světové války prováděla výzkum Quakerů v Británii, tedy se jí zjevně podařilo represi uniknout ještě před příchodem nacistů. Šťastný únik částečně souvisel s její následnou výzkumnou činností ve Velké Británii. Projekt se týkal zvláštní komunity lidí, kteří se rozhodli řešit nezaměstnanost založení samozásobitelského komunitního společenství. Provedla etnografickou studii této komunity a studii nazvala: “Nezaměstnaní při práci” ale tento výzkum nezaznamenal takový úspěch jako předchozí studie Marienthal.

Otázkou je, jestli skutečně projekt skončil neúspěchem jak se dočteme nebo Marie Jahodová nechtěla publikovat výsledky z jiných důvodů. Nicméně téma nezaměstnanosti provázelo výzkumné aktivity Marie Jahodové I nadále, částečně využila svá zjištění ze studie Marienhalu k další analýze. Ale samozřejmě pokračovala ve výzkumu, který pohlížel na dané téma z více stran.

Krátce po válce odjela do USA, kde získala místo profesorky sociální psychologie na univerzitě v New Yorku. V rámci tohoto výzkumného centra byla provedena řada studií na kterých se podílela. S Theodorem Adornem spolupracovala na projektu “Authoritarian Personality” (Autoritářská osobnost) a také se podílela na studii o antisemitismu v rámci rozsáhlého projektu “Studies in Prejudice”. Výsledky jsou stále aplikovatelné na některé jevy dnešní doby.

Po návratu zpět do Evropy získala profesuru na Brunel College a posléze založila výzkumné centrum pro mezilidské vztahy na univerzitě v Sussexu. Výsledkem jejích zkušeností byla metodologická učebnice “Research Methods in Social Relations with Special Reference to Prejudice” (Učebnice metod sociologické a sociálně psychologické výzkumné práce). Zda byla tato její publikace právě tou nejznámější musíme ovšem posoudit sami poté co zrekapitulujeme všechny aktivity této výzkumnice.

Herta Herzogová je čtvrté jméno ve výčtu úspěšných žen v sociologickém výzkumu. Její život byl zasažen zdravotním postižením v důsledku onemocnění, které si vyžádalo svoji daň. Přestože nemohla používat pravou ruku, dosáhla úspěch v akademickém světě a později I v oblasti komerčního výzkumu. Vystudovala také sociální psychologii ve Vídni, kde se potkala s Paulem F. Lazarsfeldem, což mělo pro její další výzkumnou činnost významné důsledky. Můžeme společně s autorem uvažovat, zda konečná bilance byla kladná nebo záporná.

Její disertační práce se zaměřovala na rozpoznání charakteristik osob podle jejich hlasového projevu, nazvala ji “Stimme un di Personlichkeit” (Hlas a osobnost). V této studii ji v roli konzultanta významně podpořil P.F.Lazarsfeld a o něco později se za něho provdala. Vystěhovali se z Rakouska do Spojených států ještě před začátkem války. Herta se věnovala výzkumu posluchačů rozhlasových pořadů tzv “soap opera” a výsledky její studie je možné najít v publikaci “On Borrowed Experience, What We Really Know About Day Time Serial Listeners?” (Co vlastně víme o posluchačích dopoledních rozhlasových seriálů?). Realizovala výzkum se zhruba stovkou posluchaček těchto pořadů, aby zjistila, co poslouchají a proč. Na základě zjištěných souvislostí formulovala teorii, která patří mezi běžně citované teorie komunikace.

Podílela se také na projektu “Invaze z Marsu” a můžeme I spekulovat o tom, že byla jeho iniciátorkou. Tento projekt byl jedním, pro které se vžilo pojmenování “firehouse project” (hasičský projekt). Na podzim 1938 zahájila sérii rozhovorů, které měly zjistit reakci na rozhlasovou dramatizaci Orsona Wellse o invazi Marťanů na Zemi. Interpretace rozhovorů byla založena na pojmu “critical ability” (kritický úsudek), tedy schopnosti posluchačů zhodnotit jak moc jsou pravděpodobné informace, které se objevily ve vysílání. Učinila v té době významý závěr, že I lidé se schopostí kritického úsudku jsou schopni vyhodnotit situaci mylně, obzvláště když jejich blízké okolí již podlehlo panice. Na rozdíl od Hadleyho Cantrila, který věřil v přímý účinek na všechny posluchače, objevila Herta souvislost mezi schopností kritického úsudku a reakcemi okolí jako důležité vlivy pro reálné vyhodnocení situace. Herta Herzogová použila metodu “focused interview” (zaměřený rozhovor). Nicméně metoda byla kodifikována jiným výzkumníkem, který začal tento typ rozhovoru používat až později. Výzkumná metoda “focused group”(skupinový rozhovor) má velmi pravděpodobně shodný osud.

Herta Herzogová vydala v roce 1938 studii která shromažduje všechny důležité body výzkumu včetně definice hypotéz a vlastně popisuje celý myšlenkový základ této studie. Můžeme tedy uvažovat o tom, že právě ona je reálnou autorkou původní myšlenky, jen její autorství bylo postupem času odstraněno ze záznamů a ke studii zůstala už navždy přiřazena jména jiných autorů.

Závěrečnou fázi své dlouhé výzkumnické kariéry nakonec strávila Herta Herzog v komerčním výzkumu, kde realizovala výzkum týkající se antisemitismu, ale prováděla I analýzu diváckého vnímání populárních televizních seriálů v různých zemích.
Tento krátký výčet ovšem nestačí na zdokumentování jejích výzkumných aktivit, které publikovala až do roku 1996.

Pětici uzavírá neméně významná výzkumnice s ojedinělým životním příběhem Elisabeth Noelle-Neumannová. Vzhledem k tomu, že pocházela z Berlína z velmi bohaté a vážené rodiny, tak se jí nabízely ty nejlepší možnosti ve vzdělání, kterých ovšem plně využila a promítla do svojí výzkumné kariéry I soukromého života v maximálním rozsahu. Ve své rodině našla velký vzor, který následovala právě prostřednictvím vzdělání.

Základy kritického uvažování dostala už v maturitním ročníku na svojí střední škole v Salemu od Kurta Hahna, který svým žákům odhalil budoucnost, která čeká Německo pod vedením Adolfa Hitlera a ukázalo se, že předpovědi budoucnosti někdy mohou docela spolehlivě fungovat. Podobný osud evropy tušil li Friedrich August von Hayek, který popsal ve své knize Cesta do otroctví. Elisabeth byla pak velmi opatrná a vyhula se I členství v NSDAP.

Její původní plán byl stát se žurnalistkou a zahájila studia v Berlíně nějakou dobu studovala I v Mnichově. Chtěla studovat v Paříži, ale studijní oddělení jí nabídlo stáž v USA. Rozhodla se tedy okamžitě a odjela. Ovšem předtím než odjela, tak měla příležitost se osobně setkat s Adolfem Hitlerem, což na ní udělalo nezapomenutelný dojem a uvědomila si díky tomu zajímavé souvislosti.

Akademický rok 1938/39 strávila na universitě v Missouri, kde se věnovala výzkumu veřejného mínění. V rámci výměnného programu hostili Elisabetini rodiče studentku z tamní university v Belíně, ovšem tento program v nacistickém Německu podléhal kontrole ministerstva propagandy, což mělo určité následky jak se později ukázalo. Studium v Americe zakončila okružní cestou po Mexiku a Jižní Americe a pak ještě uskutečnila cestu kolem světa a počítala s pokračováním studií v e francouzském Dijonu. Tento krok již ovšem nestihla, do cesty se jí postavil začátek druhé světové války.

Musela řešit co bude v nacistickém Německu dělat a rozhodla se, že I v této době bude pracovat jako novinářka. Dostala doporučení od šéfredatkora, že si má udělat doktorát, protože to zvýší její šance na tuto pozici. Elisabeth tedy strávila tři měsíce psaním disertace s názvem “Americké výzkumy veřejného mínění pro politiku a tisk”, která byla po určitých drobných nepříjemnostech publikována a prodalo se všech 2 000 výtisků.
Elizabeth pak začala psát pro DAZ a v roce 1940 byla požádána ministrem propagandy Goebbelsem aby se stala jeho osobní asistentkou. Můžeme se domnívat, že důvodem této žádosti byla její disertační práce, protože neexistovalo žádné spojení mezi ní a tímto mužem. Je možná také spekulace o tom, že právě její disertační práce s tématem masového výzkumu měla být podkladem pro zavedení těchto výzkumů v Německu. Z představených materiálů to vypadá více než pravděpodobně.

Elisabeth Noellová se zachránila paradoxně tím, že velmi vážně onemocněla. Vypadalo to že její organismus se tak bránil spolupráci s nacistickým ministertvem propagandy, že se musela léčit půl roku v nemocnici s mnoha vážnými diagnózami. Když se v roce 1942 uzdravila a vrátila do práce, tak už její angažmá nebylo na pořadu dne.

V průběhu války psala I pro týdeník Das Reich, ze kterého musela být propuštěna vzhledem k událostem ohledně jejího článku o prezidentovi USA Rooseveltovi. Jeden dvoustránkový článek se ukázal jako životu nebezpečný a vlastně fakt, že celá situace dopadla pouhým propuštěním bylo téměř štěstí. Navíc se jí podařilo najít místo v celkem neutrálně laděných novinách Frankfurter Zeitung do kterého příspívala až do konce války.

Po válce se Elisabeth se svým manželem podařilo získat správcovství v malém domě na břehu Bodamského jezera, který spravovali majiteli až do roku 1949 kdy ho od něj odkoupili a vybudovali v něm Ústav pro výzkum veřejného mínění “Institut fur Demoskopie in Allensbach”. Tento ústav realizoval řadu výzkumů, jejichž výsledky jsou neztrácejí na aktuálnosti ani v dnešní době.
Jedním z nich je příspěvek k teorii komunikace “Spirála mlčení”, kde se zabývá zdůvodněním proč mají někteří lidé zábrany vyjádřit svůj politický názor. Jedním z výsledků je vlastně také zjištění, že se lidé často přidají k chybnému názoru většiny I když jejich první odhady jsou správné.

Elizabeth Noelle-Neumannová se musela po válce několikrát bránit nařčení ze spolupráce s nacistickým režimem v Německu. Její obrana byla úspěšná a po odhalení celého jejího příběhu bychom mohli být spíš překvapeni, kdyby to tak nebylo.

Po přečtení této knihy zůstane bude mnoho otázek, které se objeví v průběhu jejího čtení zodpovězených, ale mnoho dalších se naopak objeví a na ty si bude muset čtenář odpovědět sám. Všechny tyto ženy měly velmi rozdílný životní příběh, ale jeden společný bod. Byl to záměr, cíl, který dával jejich úsilí stále novou energii. Kniha ilustruje život těchto žen prostřednictvím pohledu na jejich výsledky vedle jejich reálných životních příběhů, ale i dává čtenáři možnost zachytit záblesk jejich životní síly